Fialová iluze
31. října 2010 v 17:29
hm,
pomalej, lepkavej a cvakavej, takovej se mi zdá ten pohyb larvy, která se prokousává sebe obkolopující hmotou, zřejmě určenou k sežrání, mám ale pocit, že ten zvuk je nebezpečně blízko, tam kde jej vnímat nechci a uvědomuju si, že to ani není správný, aby v takový vzdálenosti k tomu docházelo , ale když nejde jinak...Mnohofialovej je brouk, co se z toho všeho vylíhne, mám jej čekat s náručí otevřenou, bude ta spoušť, co posobě v předchozím stádiu zanechá, (nebo lépe rozhryže, sežere) bude jako k něčemu? Jemu, mně, tobě, ....jsem línej, rolety jsou stažený a víno teče, hltám. Krásnej den ten sobotní, krásnej sen o ženský podstatě a touze vpít se, ...křehkost, zarputilost, jiná plocha, chlad. Dneska třikrát dobře vysranej, savignon dozrálej až do lehce růžova, nápory větru a klidně i ty chvilky, co jsem na ně jen sám. Chtění a možnosti, hodina jakože navíc, iluze, a přitom je venku tak pěkně.
Nils Frahm
23. září 2010 v 23:34
Den po dni, co osvětlený negativy, jako propálený do sněhu sluncem, roztávaj krystaly a znovu přemrzaj, touha sevřenýho citrónu v dlani scvrkává na prstech kůži. Chtíče běsní v těle a jsou tam zavřený, ikdyž lezou všema otvorama ven, špuntuju čím se dá, taky tím pěkně bujím a nafukuju se. Začínám být pokroucenej a tím trochu zrůdnej, mám rád smích, teda asi spíš úsměv, křečovitě a úplně blbě jej kolem sebe vyvolávám jízlivým oparem, kterej vypařujou póry kůže, můj svalokostní obal....Ticho, univerzální hlas kohosi, kdo sděluje, že něco není v provozu a já už sem tam prohodím svý naserte si ....Zpívá mi klavír klapku po klapce jemnou krajku(omílanej balast, ale fakt krajku) tónů sedmikrásek, nadcházejícího podzimu, býval mým nejoblíbenějším, ale asi stárnu a chladme mi krev, skrápění deštěm a ostrej vítr bych vyměnil za babí léto na suchý trávě, aspoň pro tuhle chvíli..., nebo kamna rožhavený, nebo teplej guláš, nebo teplou postel, nebo vášeň ulpívající v každým záhybu těla a přitom na konečcích prstů, jen tak když přez kůži je cítit zase kůže, jen tak když je cítit milující člověk.
Úterní kvítky
23. června 2010 v 16:24
Zdecimovanej tripl einigkeit dnesniho veče(írku)ra s úsměvem Giocondy balící si cigárko, melduju cosi (v) mimo se(o)be. Klouzavej, klouzavej tón, jelikož Květy po roce a dvanáctka Lobkowitz pod jednou z těch několika málo věží. Najdu bílý tričko s modrým proužkem. Takovej je ten dlouhej den dlouhýho světla, v úterý dnešních možností nemohl být lepší života polibek .
Pondělní čas
15. června 2010 v 10:12
Zalepil jsem prodřený místa na skorosuchejch papírech, dopil víno a namaloval další nepovedenej výjev, zvláštní večer řeklo by se, tak akorát. Lítali netopíři a holubi, moje křičící vlaštovky jsem jaksi nezaznamenal, jen z hospod se ozýval tradiční šum plnej hlasů a občasnýho smíchu, půlitry zvonily svou večerní písničku a chodník se zase jen tak trochu tísnil vedle davu před lokálem. Zametl jsem zbytky po holubech, kteří si oblíbili balkóny a střechy celýho širokýho okolí. Vínovej Vít měl narozeniny a slavil je sám, tak jsem mu na chvíli udělal společnost, většinou jsme mlčeli, měl ale sarkastickou náladu všehojedna. Utekl jsem radši zpátky do svý nory a pokusil se něco namalovat, nebylo to ono. Divnej den, divnej večer, divnej červen.... mám radost, že jsou všichni zdraví...půjdu si zaplavat na přehradu, těším se na to.





