Přemýšlím o svým bytí, činech a úmyslech, začíná to být nebezpečnej balanc s příměsí nejistoty, kdo vlastně jsem, možná jsem si tím byl víc jistej, když všechno plynulo bez toho zpytu každýho kroku.
Vytrácí se odhodlání a nahrazuju jej něčím, co by se dalo nazvat heslo dne, krátkodobej plán, který je třeba plnit, abych normálně existoval. Nevím jakej jsem člověk, ale docházím k tomu, že jako každej jinej mám to bohatý šedý spektrum s černýma a bílýma tečkama. Možná mě to tak trochu nutí objevovat v sobě to, co jsem a hlavně to, že komplexní poznání je časově a místně proměnlivý, takže nepřesný a nedefinovatelný....asi nic novýho....ale když si to tak pro sebe objevuju tak je to jiný. Jenže jsem už nějakem moc prohrabanej, ...neukončitelnej průzkum...., a ikdyž jsem ty součástky prohlíd a uložil zpět, tak to fachá nějak divně, chtělo by to malinko sednout a znovurozhýbat měkej chod.
Donesl jsem si španělskou botu doprostřed světa a přemýšlím, kterou nohu do ní upnu, nevím totiž, jestli je pravá nebo levá, jako by na tom v tomhle případě záleželo, vlastně tuším, že mě nikdo nenutí tam cokoli strkat, takže činím čistě ze zvědavosti a že ji vidím. Tak trochu, vlastně hodně, mě stejně jímá strach a nakonec ji odvleču do sběru někde na kraji zeměkoule, jelikož jsem asi posera a hřebíky do nohy mě lákají jen jako artefakt tohoto nonsensu.
