Nic, co by stálo za řeč, nic co by stálo za řev, ješte chvíli se budu toulat po louce dokud zase nevyroste do neproniknutelnosti a já ji budu obhlížet z meze nebo za plotem. Rok sprintuje k dalšímu a strniště už pripravuje fiály pro vánek babího léta a vítr podzimu...ikdyž ještě je tu srpen, ale mám pocit, že než to dopíšu bude pryč...jak nám to pěkně utíká, jak nám to všechno umírá a znovu se rodí, aspoň ta část která je k tomu stvořena, ale je to víc obroda než znovuzrození, generace a patra. Letos jsem v tom dešti zašlápl dost malejch šneků, ač jsem nechtěl a ten pocit je dost nepříjemnej ... slon v porcelánu a já mezi šnekama když prší, ti už se nenarodí, těm jsem zničil bytí , bohužel, těm zbývají jenom ty další generace, nám zatím nikoli, aspoň některým z nás.
