Sobotní kaštany, který se schovaly do předvčerejší cesty domů, teď doprovází moje dny. Ležely na chodníku vedle zdi, vypadlý ze svejch útočišť mládí, pozorovaly svět, dokud nenašly mě a já je přijal na nějakou dobu do svý kapsy. Kulatí si to s klíčema a lístkama od kdoví čeho. I teď je najdu pohmatem a zatočím s něma, dotknu se jich svou rukou a oni lišácky sklouznou jeden o druhej. Sem, tam vyskočí ven, zvláště ten kulatější. Musím se zase nastartovat ze svý letargie a víc se soustředit na práci, ikdyž je otázka, jestli to půjde, ale jo určitě to jde! Dneska je pěknej den, bylo by pěkný mu to oplatit nějakou tou zarputilou větou o pocitu dobře vykonanýho kusu práce.
Jsem roztěkanej jak mýdlový bubliny nad umyvadlem, na povrchu jakejsi barevnej povlak a uvnitř nafouknutej prostor pod blánou s přiměřeným napětím existence tohodle přechodnýho útvaru, hbitej nejdřív málo, teď zase moc, surikaty vyšponovaný .. jak tětivy sledujou oblohu, neuroticky vyhlížej příští chvíle pro klid ostatních. Takhle trochu uvolnění a konečně pořádně doorat ten můj úhor, kterej je mi radostí i bičem, tak jak všechno, co velí posunu vpřed. Tma se už kolem nacpala do všech míst, voní podzimní nálady, jen mi chybí kouř bramborový natě, procházka po polích a guláš na sporáku...ale stejně je na to ještě teplo, zatím, teda na ten guláš.
