Trochu vody odteklo a času uplynulo, směs rychlosti a upocený skutečnosti se mísí s nadějí a jistotou nevyřčeného. Dnes jako dřív zhasly slunce podzimním časem a listy pomalu hledají letovou dráhu k zemi. Potkal jsem pár psů a lidí, celej den mám jaksi hlad a snažím se myslet jen na práci, protože to ostatní nevymyslím, kecám.... Ze záplavy hrnků jsem našel jen jeden, ten pravej, trochu byl obouchanej, ale byl to on, sladký mandličky, který jsem s andělem vždycky rád chroupal, porcelánový ozdoby uší a štíhlýho krku, jakej mají jen bytosti mojí duše. Tobiáš koukal na psí hrob, aby pochopil, že jsi odešel pod svou borovici, aby pochopil, že to místo budeš hlídat napořát. Večer šli všichni spát do malejch spacáků a Vojta jim četl pohádku a já to poslouchal z hajzlu, trochu signifikantní, ale i tak to bylo pěkný. Naskládám se do krabice a pošlu se za sebou domů...Zítra bude zase sešuuuup!
