Na komodě leží dva polozatvrdlý štětce a v plasový kartuši je na dně červenýho akrylu na látku, černej se rozprostřel po posledním papíře druhýho použití. Koberec před zeleným psem přijal pár kapek barev a malý kousíčky křídy, který se dají báječně rozšlánout a poznačit tak větší teritorium pro tuhle špinavou prácičku. Vždycky jsem napjatej, co to z toho papíru vykoukne, co se z tý mí ruky vydere a mozek povolí. Nezatracuju špínu a zbytky na stojanu, dá se to krásně mazat a recyklovat kousíčky předchozích tahů křídama, takže jednotlivý věci se prolínaj prachem barev, skvrnama a hadrou hozenou přes černý opaxitový sklo, neskutečně nasáklou a špinavou, tolikrát sevřenou v dlani a sem tam propláchlou v umyvadle. Mrskám se na papíře a pouštím všechen ten děj, všechen ten prach. To, co na mě ulpívá rozředím tím, co je po ruce a ryju linky, mažu, smívám, škrábu a žiju.

