Ořechová vůně vlhkýho listí po cestě se mi lepí na paty, rozzářenej strom, stoupáme do kopce, zadýchaní, prostoupení odpolednem a odměřeným časem, kterej je nevyřčenej, ale předem jasnej. Repete loubí a stupňů schodů s pocitem, že dnes najdem aspoň část toho, co hledáme. Zvláštní atmosféra pošmourna toho baráku poníženýho na kriminál a znovupozvednutýho do mezipodlaží, stejně jako celý město, který bojuje samo o sebe, v sobě, polouzavřenost, polotevřenost, přesto hluboký pouto k tomuhle místu. V chodbách příliš úzkejch na výjevy geniální ruky a hlavy Franty. Archetypy a svěžest, jistota projevu, barva jako dotek a bodnutí, barva jako akcent, barva jako jasnost sdělení....hmoty se derou jemností i agresí, koupu se v tom, krásný okamžiky se skromností a vitalitou. Krása, ošklivost, radost, bolest, síla...Torza koní, ženskejch, tvary vyhrabaný z hlíny venuší. Tajně netajný místa žádosti, jsou poselstvím ženskosti, života, někdy utrpení, ale bez patosu.