Včera jsem pokecal se zeleným psem, visícím na dveřích a pospávajícím v šeru ozářeným televizí. Kromě toho, že má barvu dětský trávy, je docela milej a má smysl pro můj blbej humor. Už je to taky dlouho, co něco sežral, vlastně mám pocit, že to bude alter ego slepýho fešáka s plnou plínkou a zlomeným zubem. Nemíním mu jeho nízkej posaz nad kobercem nijak vymlouvat, jelikož sdílí moje přízemní zóny mlhy mastnejch kříd a čumáků otlačenejch do lesklýho hnědočernýho nábytku. Uklouzl na činkách od Jury a beze zvuku vyl, natahoval krk a kroutil ocasem useklým, leč značne frekvenčně jistým a břitkým. Pomalu mě vklouzl do sna a zaštěkal po ránu, to s prvníma průvodama aut kolem šesté, nechal jsem mu koberec napospas a čekám, co se stane až přijdu k nám domů, třeba mě přivítá a zahřeje studenej gauč, tak tak nějak...
